Prokrastinace

7. února 2018 v 17:07 | Mia Leo |  Moje maličkost

Jak to vlastně začalo? To se tak jednoho nepříliš krásného dne probudíte s myšlenkou, jak se budete od rána do večera učit. Další den máte přece zkoušku, ne? S úsměvem na tváři usednete k notebooku a v odpovědi na vaši naivitu se k vám jako na potvoru přihrne stará známá. V knihách se jí říká velmi noblesně - prokrastinace. Nenechte se ale oklamat, zní to mnohem lépe, než to ve skutečnosti vypadá. Reálně totiž neděláte nic. Ve společnosti lidí, co si neberou servítky, je známá spíše jako profesionální mámvpíčismus.


A tak pomyslné hodiny odtikávají minutu za minutou, hodinu za hodinou a vy se jen smiřujete s myšlenkou, jak je to všechno vlastně v pořádku. Času dost, ne? Tik tak. Začnete se učit, až přijede vaše spolubydlící, až se najíte, protože učit se hladová stejně nemá cenu, a také je třeba donekonečna poslouchat písničky, protože takový Axl Rose je rozhodně mnohem lepší škola než ta vaše univerzita. Škola života se přeci také počítá, ne? Na pracovním pohovoru prostě musíte zabodovat. A víte co? Ona i ta skvrna na zdi vypadá celkem zábavně.

Najednou je sedm hodin. Vy si jdete dát dlouhou sprchu. Je třeba říct adié zimnímu sestřihu vašich nohou. Jste tak o dvě kila lehčí. Se zálibným pohledem si končetiny prohlížíte. Zapomněla jste už, že mohou vypadat i takhle. Cítíte se jako znovuzrozená. Z lednice vytahujete rybízák a s pocitem, jak si zítra dojdete zapsat nejvyšší možný počet, bodů samozřejmě ne (učit už se nemá cenu), nakonec rozjíždíte dámskou jízdu. Takovou tu, co začíná fakt dobrou hudbou a končí špatným karaoke. Na srdci vás tíží maximálně to, že v dětství byl váš hudební vkus politování hodný, a že si ty hity pouštíte dodnes je opravdový pohřeb srdcí. Vile Vallo by nad tou zradou plakal snad ještě více než sousedé, co do půl druhé ráno byli nuceni poslouchat řev nepříliš nepodobný postřelenému podsvinčeti. Vážně je zázrak, že vás nechali devět let ve sboru.

Ráno vstanete po ani ne čtyřech hodinách mizerného spánku, kdy se každou chvíli přistihnete, jak místo sladkého snění zíráte na strop. Takový ten typ noci, kdy si vlastně vůbec nejste jistí, že jste vůbec spali. Rozhlédnete se kolem sebe, jestli někde nevyskočí Rick a jeho parta, aby to s vámi nadobro skoncovali, a to i přestože jediný mozek, na kterém jste si pochutnala, je váš. V zrcadle můžete pytle pod očima počítat, ale kupodivu nemáte ani sušák, natož kocovinu. Vlastně patříte k těm šťastlivcům, kteří kocovinu nemají skoro nikdy a jenom čekají na den, kdy se to zlomí, protože to se podle všeho stává. Alespoň to říkají.

Namalujete si na ksicht obličej. Obléknete si červenou sukni po kolena do tvaru A, černé tričko s chokerem, černé silonky a boty na vysokém podpatku. Ne, protože by to bylo třeba, ale protože váš styl oblékání je všechno od stylu vagus (obří pánské triko s lebkou, černé kalhoty a koženka) po Makovou panenku, jak při pohledu do zrcadla nazvete tento outfit. Vyrazíte na městskou. Náklaďák zatroubí. Zamračíte se a napadne vás myšlenka, že pokud se nedohrabete ani k bakaláři, možná vás čeká lukrativní kariéra na poli exotické tanečnice s možností pracovního postupu na místo společnice. Paráda. Přímo extáze. Přesto jste dobře naladěna. Asi vám už definitivně hrabe.


Zrychlení z nuly na sto proběhlo v rekordním čase a energie byste mohli rozdávat po hrstech. Jste jeden z těch otravných lidí, pro něž ranní vstávání není zdaleka tolik pohřební, jak se traduje. Zkoušku jste ale nedala. Ani jste nemohla. Jste totiž hovado, pro něhož prokrastinace není jen slovo, ale životní styl. Postupujete do dalšího semestru, ovšem přenášení jednoho předmětu každý půl rok se podle všeho pomalu ale jistě stává vaším koníčkem. Ne, protože by to bylo tolik náročné, ale protože jste - opakuji - hovado. A vlastně vás to neštve ani tak kvůli vám, ale kvůli vaší mámě, která vás úspěšně několik hodin ignoruje. Prožívá to totiž více než vy a vám je trapně, protože tohle si nezaslouží. Stejně si však nemůžete pomoct.

Za ten rok a půl na vysoké škole jste se naučila hlavně to, že je vám to všechno jedno. Někdy vás možná špatné známky štvaly, ale tenhle pocit úplně zmizel. Když projdete, je to paráda. Celý život jste se neučila, a teď je těžké s tím začínat. Stejně podivně proplouváte s myšlenkou, že jste si mohla vsadit sportku a být už dávno milionář, co si plní svůj sen o tom, jak nasedne do svého auta a bez konkrétního cíle odjede. Ne, protože byste chtěla utéct, ale protože máte toulavé boty a vaše hlava není zdaleka tolik v oblacích, abyste to udělala v situaci, kdy nejenže nemáte auto ale dokonce ani kolo. I když samozřejmě je tu pořád ta věc s tím, že jste asi ten poslední člověk, co by se dobrovolně vydal na nějakou dlouhou trasu zrovna na kole. Také jste ten typ, co by to neudělal bez finančních rezerv a samozřejmě chcete dodělat tu školu, když už jste se na to dala a vybojovala si to ve chvíli, kdy vám ostatní nevěřili, že zrovna tenhle obor je to pravé ořechové pro vaší někdy až příliš labilní dušičku.

Vlastně celý ten rok a půl máte štěstí, což vás vrací k myšlence, proč jste si ještě nevsadila tu sportku. Ale dneska ne. Dneska jsem tuhle malou bitvu prohrála. Je totiž fajn, když si přiznáte, že jste hovado, ale stejně se příště zachováte úplně stejně. Nebudete se učit. Nebudete cvičit. Nebudete zdravěji jíst. Nebudete komunikativnější mezi cizími lidmi. Nepřestanete kouřit. Anebo možná jo, protože vaše vůle je určitě lepší než ta moje. A protože jsem naivní, stále doufám ve své polepšení. Pracuji na sobě postupně. Za ten půl rok, co jsem se neozvala, jsem se možná nestala o moc lepším člověkem, ale minimálně jsem se stala šťastnější. Směju se o hodně víc a postupně odbourávám své temné momenty.

Zhruba na podzim to bylo chvílema i děsivé. Nemohla jsem se spolehnout na vlastní myšlenky. Ne, protože bych byla nemocná a slyšela v hlavě cizí hlasy, ale protože jsem si potřebovala urovnat v hlavě věci, kterým jsem přikládala mnohem větší míru důležitosti, než si opravdu zasloužily. Věci, které mě pomalu táhly do bahna vlastní nicotnosti. Jen tak. Bez opravdového důvodu jsem se ničila a litovala více než dva poslední roky. Postupně to však gradovalo a... Srovnala jsem si to v hlavě. Vlastně jsem na té cestě byla už před rokem, ale tehdy jsem byla pouze na jejím začátku a trvalo mi to dlouho. Nepředstavujte si to ale zase nějak extrémně. Bylo to nárazové. Někdy více v pohodě, někdy méně. Dnes už je to nějaký ten pátek po mém posledním bezdůvodném pláči. Nechci to ale zakřiknout. Jen se víc stávám salámistou, jakým jsem dříve byla, ale s tím rozdílem, že jsem vegetarián a mám to v hlavě mnohem více srovnané. V pubertě jsem byla strašná pipina.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama